Nejsem hotová. A možná ani být nemám.

Včera večer jsem si uvědomila zvláštní věc.

Celý život mám pocit, že ještě nejsem úplně dodělaná.

Že bych měla být odvážnější.
Jistější.
Štíhlejší.
Úspěšnější.
Že bych měla mít jasnější názor a umět si za ním stát.

Jenže roky běží a já zjišťuji, že ten pocit nikam nemizí.

Nedávno mě napadl obraz pískové mandaly, kterou skládají buddhističtí mniši. Zrníčko po zrníčku vzniká něco krásného. A než si člověk stačí říct, že je dílo dokončené, vítr ho odnese pryč.

Možná jsem si dlouho myslela, že jsem mandala, která ještě není hotová.

Dnes si ale říkám, jestli nejsem spíš mandala, která se celý život proměňuje.

Když mi bylo dvacet, myslela jsem si, že až budu dospělá, budu mít jasno.

Ve třiceti jsem si říkala, že až budu zkušenější, budu si víc věřit.

A dnes? Dnes už vím, že každá odpověď přinese dvě nové otázky.

Pořád pochybuji.
Pořád něco hledám.
Pořád se učím.

Pořád si někdy připadám nedostatečná.

Jako máma.
Jako manželka.
Jako dcera.
Jako žena.

Někdy mám pocit, že všichni ostatní vědí, co dělají, jen já si všechno skládám za pochodu.

A pak se rozhlédnu kolem sebe.

Vidím syna, který roste před očima.

Muže, se kterým sdílím život.

Psy, kteří mě vítají, jako bych byla středem jejich vesmíru.

Zahradu, která každé jaro začíná znovu.

Nedokončené šití na stole.

A seznam úkolů, který bude zítra stejně dlouhý jako dnes.

Možná život není o tom, stát se jednou provždy hotovou verzí sebe sama.

Možná je to spíš o tom přidávat další a další zrníčka do vlastní mandaly.

Některá se povedou.
Některá vítr odnese.

A to je v pořádku.

Protože dnes si poprvé připouštím, že možná nemusím být dokončená.

Možná stačí, že jsem.

Taková, jaká jsem právě teď. ♥️