Z Edisonky (BLOG)

Včera večer jsem si uvědomila zvláštní věc.

Celý život mám pocit, že ještě nejsem úplně dodělaná.

Že bych měla být odvážnější.
Jistější.
Štíhlejší.
Úspěšnější.
Že bych měla mít jasnější názor a umět si za ním stát.

Jenže roky běží a já zjišťuji, že ten pocit nikam nemizí.

Nedávno mě napadl obraz pískové mandaly, kterou skládají buddhističtí mniši. Zrníčko po zrníčku vzniká něco krásného. A než si člověk stačí říct, že je dílo dokončené, vítr ho odnese pryč.

Možná jsem si dlouho myslela, že jsem mandala, která ještě není hotová.

Dnes si ale říkám, jestli nejsem spíš mandala, která se celý život proměňuje.

Když mi bylo dvacet, myslela jsem si, že až budu dospělá, budu mít jasno.

Ve třiceti jsem si říkala, že až budu zkušenější, budu si víc věřit.

A dnes? Dnes už vím, že každá odpověď přinese dvě nové otázky.

Pořád pochybuji.
Pořád něco hledám.
Pořád se učím.

Pořád si někdy připadám nedostatečná.

Jako máma.
Jako manželka.
Jako dcera.
Jako žena.

Někdy mám pocit, že všichni ostatní vědí, co dělají, jen já si všechno skládám za pochodu.

A pak se rozhlédnu kolem sebe.

Vidím syna, který roste před očima.

Muže, se kterým sdílím život.

Psy, kteří mě vítají, jako bych byla středem jejich vesmíru.

Zahradu, která každé jaro začíná znovu.

Nedokončené šití na stole.

A seznam úkolů, který bude zítra stejně dlouhý jako dnes.

Možná život není o tom, stát se jednou provždy hotovou verzí sebe sama.

Možná je to spíš o tom přidávat další a další zrníčka do vlastní mandaly.

Některá se povedou.
Některá vítr odnese.

A to je v pořádku.

Protože dnes si poprvé připouštím, že možná nemusím být dokončená.

Možná stačí, že jsem.

Taková, jaká jsem právě teď. ♥️

 Všimli jste si? Jsme zpět. Je další rok. Byly Vánoce. A bylo čekání na Vánoce.

Na tomhle období, tedy především na tom čekacím, miluju to napětí. Jak se těším až pověsím věnec na vstupní dveře, až budu řešit na co upevnit světýlka na okno, na to, že budu vyměňovat tužkovky. Na to jak budu letos určitě dodržovat všechny tradice, které znám, abych si to období o to víc užila a taky aby mládě vnímalo, jak jsme to vždycky dělali my, když jsme byli malí. To přemýšlení nad tím, kde vezmu peníze na dárky a co komu naježím. Miluju to, jak každý řeší, že v obchodech už se objevuje vánoční zboží, kolik stojí mouka a máslo a že se letos vůbec nevyplatí cukroví objednávat. Miluju to jak sledujeme předpověď počasí a jak v práci meleme z posledního, jak se těšíme na vánoční párty, na kterou pak ani nejdeme, jak připravujeme děti na besídku, jak nezapomínáme na svoje blízké, rodiny, mazlíčky, přátele, kamarády, lidi v nouzi, dobročinné spolky.

A všechno jsem si užila. Tak jak jsem chtěla. I když některé chvilky mezi svátky nemusí být tak, jak si člověk představuje. Ale to je jiné téma.

Užila jsem si těšení se, užila jsem si být vyčerpaná a užila jsem si sváteční nálady, stresu i klidu. Rozsvítila jsem světýlka na oknech, na dveřích, na zahradě, na stromku a dokonce i jedno na mapě (Rozsviťme Česko - Pomáháme tam, kde je to potřeba).

A pak to přišlo. Začala jsem ji vnímat víc a víc. Nová energie nového roku se začala blížit. A jak se objevila, tak mnou začala prostupovat. V mé krásné dílně jsem přemohla většinu restů, vymyslela jsem nové projekty, dala si spoustu předsevzetí. Fotila, editovala, šila, stříhala.

Odměnou mi byla nečekaně má první objednávka na produkt z webu (když nepočítám kapesníčky do tanečních, za které jsem vděčná paní Zemanové). Díky moc za ní a doufám a věřím, že nebyla poslední.

A teď si přeji, aby to světlo z mapy bylo symbolem mé existence pro vás, pro všechny. Pro mé kratochvíle! Pro vaše kratochvíle! Vítejte a zůstaňte!

Vaše švadlenka Eva.

Chtěla bych vám něco prozradit.

Tento týden, od 13. do 19. října 2025, je speciální.
Probíhá totiž Velký Týden Malých Firem – druhý ročník akce, která upozorňuje na důležitost malého podnikání a pomáhá zviditelnit nás, malé podnikatele. Každý, kdo se do akce zapojí, objeví se na interaktivní mapě a připraví si pro své zákazníky něco výjimečného.

A já jsem mezi nimi.
Já, Eva z Liberce.
Zaměstnaná máma z Podještědí, která po nocích šije, pára, fotí, učí se, jak správně napsat příspěvek na sociální sítě, jak upravit fotku, nebo jak se vlastně dělá marketing (a že to není žádná legrace).

A jestli máte chuť, zjistěte, co si pro vás Švadlenka pod Ještědem v tomto týdnu připravila.
👉 Zapojené firmy | Velký týden malých firem 2025

Pro mě mají takové kroky velký význam.
Každá taková drobnost, kterou zvládnu – nový nápad, vyfocený produkt, popisek na webu – je pro mě malý úspěch. A možná to zní zvláštně, ale učím se mít radost i z toho, že něco nejde hned.

Přiznávám bez rozpaků, že jsem si musela dovolit být jaká jsem.
Dovolit si učit se věci po svém. Ne tak rychle. Umět si počkat.
A taky si odpustit, že to nikdy nebude dokonalé.
Ale víte co? To vůbec nevadí.

Dnes už vím, že každý steh má svůj čas.
Že i cesta k tomu, co vypadá samozřejmě, je často plná párání, zkoušení a znovuzašívání.

Jsem ráda, že jsem se i já – mikropodnikatelka z obýváku – mohla stát součástí tak krásné a smysluplné akce.
A budu pokračovat.
Tiše, pomalu, s pokorou i radostí.
Budu se dál nenápadně vrývat do vašeho povědomí – šitím, fotkami, slovy i každým novým stehem.

A z každého vašeho lajku, sledujícího nebo snad i objednávky mám radost. Ne proto, že přibylo číslo. Ale protože to pro mě znamená, že někde tam venku někdo rozumí tomu, co dělám.

S úctou a respektem k vám všem!

Už nějakou dobu sleduju z okna kanceláře mé práce strom.

Ani pravidelně projíždějící auta a kamiony, ani stříkající voda z frekventované silnice, ani všude přítomné krabice průmyslových budov neohrozí jeho jedinečnost. Mohl by být jako každý jiný strom. Není ani tak velký a dominantní. Stojí v řadě jiných stromů lemující tuto silnici. Ale já sleduju zrovna tenhle strom.

 Je to javor. A právě hraje všemi barvami. Uprostřed má ještě zelené listy. Postupně k vnějšku koruny se listy barví přes žlutou, po všechny odstíny oranžové až k podzimní hnědé. Je to nádhera. Kdyby ho někdo posypal jinovatkou, jistě by krásně třpytivě zářil.

 Mám miliardu chutí vyrobit podle něj korálkovou brož ve stejných barvách.

 Z práce mě ale nezbude nic jiného než strom dál sledovat a pozorovat.

 Přeju mu málo větru do větví, aby měl dál čas svoje listy barvit do těch krásných, inspirativních barev. A já se jím mohla dál zasněně kochat.

 Baví mě. Je to kouzlo. Miluju to!